Cesta ze Solitaire byla krásná a dynamická. Každou chvíli se měnila přírodní scenérie – suché pláně, rudé duny, skalnaté srázy a rozeklaná údolí. Kousek na sever od Solitaire jsme překročili obratník Kozoroha. Rozlehlé pláně přetínaly dva kaňony – Gaub Pass a Kuiseb Pass. Zejména Kuiseb Pass je neuvěřitelná pastva pro oči – občasná řeka se prudce zařezává do krajiny a vytváří skalnatá údolí s ostrými hranami břidlicových vrstev, které ční ze země jako kosti pravěkých ještěrů. Pro přejezd Namibu jsme odvážně zvolili turistickou cestu, která není na mapách ani v mé GPS - jen na mapce, kterou jsem dostal včera v Sessriem, když jsem vyřizoval permit. Po cestě jsme jeli jen my sami. Viděli jsme něco zvěře – springboky, pár oryxů, prasata bradavičnatá, skupinku zeber a pštrosy.
Je neskutečná, jak je Namibie rozmanitá. Krajina je stará, takže stačila zvětrat, zvrásnět a rozpukat. Staré hory jsou erozí rozbité do kamenů a balvanů,takže vypadají, jako by je někdo vyskládal. Stolové hory přecházejí v duny. Zlatavá pouštní tráva, tmavě zelené pouštní keříky a akácie, červený písek, černé nebo bílé skály – je to opravdu nádhera.
Jsem moc rád, že jsme přejeli Namib nejkratší cestou: ušetřili jsme čas a cesta byla určitě zajímavější, než po hlavní silnici. Je fakt, že kdyby nám tam kleklo auto, měli bychom problém, protože mobilní signál tu prakticky není (s výjimkou obcí, kde často nefungují SMS, jako třeba v Sessriem).
Navštívili jsme slavnou Welwitschia Drive. Projeli jsme údolím řeky Swakop a viděli jsme pravěé rostliny ,staré 1500 let, které jsou viditelné i na Google Maps na fotkách z vesmíru.
Viděli jsme tu jednu nejstarší a největší welwitschii mirabilis, která je nyní skryta za ponižující ohrádkou. Jen z ochozu jsme si ji mohli vyfotit – není divu, nebýt toho, jistě by se našlo dost trotlů ochotných do jejích listů vyrýt své iniciály.
Viděl jsem starý dokument s Davidem Attenboroughem, který právě u této rostliny vypráví její příběh – tenkrát tu ještě plot nebyl.
Naštěstí kolem roste dost jiných zázračných welwitschií, která jsme si mohli prohlédnout zblízka přes ohrádku z kamenů.
A jeli jsme přes pláně plné welwitschií všech velikostí, vždy alespoň pět metrů od sebe, protože welwitschia si hájí své teritorium a ve svém okolí nesnese jiné rostliny, ani svého druhu.
Je neskutečná, jak je Namibie rozmanitá. Krajina je stará, takže stačila zvětrat, zvrásnět a rozpukat. Staré hory jsou erozí rozbité do kamenů a balvanů,takže vypadají, jako by je někdo vyskládal. Stolové hory přecházejí v duny. Zlatavá pouštní tráva, tmavě zelené pouštní keříky a akácie, červený písek, černé nebo bílé skály – je to opravdu nádhera.
Jsem moc rád, že jsme přejeli Namib nejkratší cestou: ušetřili jsme čas a cesta byla určitě zajímavější, než po hlavní silnici. Je fakt, že kdyby nám tam kleklo auto, měli bychom problém, protože mobilní signál tu prakticky není (s výjimkou obcí, kde často nefungují SMS, jako třeba v Sessriem).
Navštívili jsme slavnou Welwitschia Drive. Projeli jsme údolím řeky Swakop a viděli jsme pravěé rostliny ,staré 1500 let, které jsou viditelné i na Google Maps na fotkách z vesmíru.
Viděli jsme tu jednu nejstarší a největší welwitschii mirabilis, která je nyní skryta za ponižující ohrádkou. Jen z ochozu jsme si ji mohli vyfotit – není divu, nebýt toho, jistě by se našlo dost trotlů ochotných do jejích listů vyrýt své iniciály.
Viděl jsem starý dokument s Davidem Attenboroughem, který právě u této rostliny vypráví její příběh – tenkrát tu ještě plot nebyl.
Naštěstí kolem roste dost jiných zázračných welwitschií, která jsme si mohli prohlédnout zblízka přes ohrádku z kamenů.
A jeli jsme přes pláně plné welwitschií všech velikostí, vždy alespoň pět metrů od sebe, protože welwitschia si hájí své teritorium a ve svém okolí nesnese jiné rostliny, ani svého druhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat