Mezipřistání v Lusace

 Mezipřístání v Zambii v Lusace. Už toho máme všichni dost. Shlédl jsem bollywoodský biják. Bylo tam úplně všechno, láska, zpěv, tance, akce i drama. V Lusace je krásně zeleno. Tráva sotva začíná žloutnout, stromy jsou sytě zelené.

V Dubaji

Do Dubaje jsme letěli přes Rumunsko, Černé moře, Turecko a Irán. V Iránu byla vidět osvětlená města nad mořem.

Na letišti v Dubaji vládne epický chaos. Rozdělili jsme se, s Lídou sedíme v kavárně a pijeme čaj, Honza, Barunka a Peter jsou někde v kuřáckém koutku, Mára zkoumá letištní salónek, Pavel nejspíš někde cvičí třicetiminutový dřep, všechno je jak má být. Spal jsem asi tři hodiny. Teď jsem v pohodě, ale bude hůř. Je tu opar, špatná viditelnost, na letišti jsou všechny národy světa. Viděli jsme epické Araby v kouzelných hábitech, Arafat hadr. Když tu je manželský pár z Arábie, manžeka tlačí vozík se zavazadly a manžel jde jen tak.

Matka v letadle

 Paní před námi na synka: "Počítám do tří a jestli si nelehneš a nebudeš spát, tak tě chytnu za flígr a vyhodím z toho letadla."

Odlet z Prahy

 Sedíme v Boeingu 7378 společnosti Fly Dubai. Za pár minut odstartujeme z Prahy. Letíme přes Dubai a Lusaku do Harare. Jsem zvědavý, jaké to bude. Naše výprava má osm členů:

• Lída Novotná
• Pavel Macek
• Honza Plíva
• Barbora Hádková
• Igor Balažovič
• Peter Horváth
• Marek Velešík
• Marek Novotný

V Zimbabwe máme být zítra večer. Bude to dlouhá cesta. Při checkinu po nás chtěli potvrzení o očkování na COVID. Teď musíme mít na obličeji respirátory, ale dost lidí na to kašle. Taky si ho sundám. Pavel jede nalehko s příručním zavazadlem. Zapomněl si ke mně dát nůž, tak mu ho při security checku vzali.
 

Ledovce na Kilimanjaru

 Pět set metrů pod vrcholem Kili je žhavá láva. Nechce se mi věřit, že by to nemělo vliv na teplotu.
Představte si to. Naše zeměkoule má poloměr 6378 km. Šetři se osle, jak nás v přírodopise učil soudruh učitel Křížek na základce v Kaznějově. Starý kantor, alkoholik a vynikající pedagog, zvaný Starej Křížek, na rozdíl od Mladého Křížka, který  nás na téže škole učil zeměpis a tělocvik.
Šetři se, osle. Šest tisíc tři sta sedmdesát osm kilometrů, to je poloměr zeměkoule na rovníku. 6378 kilometrů rozžhaveného magmatu, převážně železa. Na tom máme navlečenou tenoučkou slupku zemského pláště a zemské kůry, tlustou jen pár desítek kilometrů. Ale tady ne. Tady, na rovníku, máme Kilimanjaro. Horu vysokou 5895m nad mořem. Okolní savana, ze které se Kilimanjaro tyčí, má kolem tisíce metrů nad mořem. Takže to, co vidíte, když vystoupíte z letadla na Kilimanjaro International Airport, se nad vámi tyčí do výšky pěti kilometrů.
A teď si představte tu žhavou lávu, která je všude pod námi, pod zemskou kůrou a zemským pláštěm. Ale tady, na Kilimanjaru, je plášť ztenčený popraskaný. Láva vystupuje až pět set metrů pod vrchol. Takže do nadmořské výšky kolem pěti tisíc metrů nad mořem.
Takže si udělejme myšlenkový pokus. Představte si, že z toho Kilimanjara nějak oloupeme všechnu tu skálu. Tu vyvřelinu, ztuhlou lávu, která se nachází mezi žhavou lávou a vzduchem. Máte to? Dostanete něco, co vypadá jako hora žhavé lávy, která tu trčí z masajské savany, na které stojí letiště a všechno kolem vás. Tyčí se to do výšky čtyř kilometrů nad vámi. Celkem  pěti kilometrů nad mořem. Ta láva je zavřená v té hoře.

Když ekologičtí alarmisté bijí na poplach nad globálním oteplováním planety, bývají ubývající ledovce na Kilimanjaru jedním z oblíbených obrazů zkázy. Je prokazatelné, že se ledovce na Kilimanjaru zmenšují. Stačí si porovnat fotky z počátku dvacátého století s těmi dnešními. Ale nechtějte po mě, abych věřil, že ta čtyřkilometrová hora lávy, která je skrytá uvnitř Kilimanjara, to žhavé magma. které vystupuje až pět set metrů pod vrcholek Kibo, na tu teplotu a tání ledovců nemá vůbec žádný vliv.
A pak je tu ještě jedna věc. Vrcholek Kilimanjara je asi tak kilometr nad linií bodu mrazu. Nad touto linií jsou teploty pod nulou.
Kilometr.
Nahoře na vrcholku je teplota spolehlivě pod nulou. Ten led, který se ztrácí, zas tak moc netaje. Hlavně a především sublimuje. Ubývá proto, že je méně srážek. Nikoliv oteplením.
Jasně, i méně srážek je klimatická změna. Ale už to nevypadá tak efektně, jako když šermujete těmi hokejkovými grafy s kriticky rostoucí teplotou. Co se Kilimanjara týče, není to o teplotě.

Země lvího boha

Všechny kmeny žijící v okolí řeky Mazoe mají  "Mondoro" nebo "Lvího boha".  Je to něco jako velekněz, který má v té zemi víc moci než sám náčelník. Úřad velekněze je dědičný a v té zemi se neudělá žádné důležité rozhodnutí bez porady s "Bohem - lvem". Je to jediný bůh, kterého tu lidé znají nebo ke kterému se modlí a předkládají mu smířlivé oběti. Místo, kde žije, se nazývá "Zimbabwi", což prakticky znamená "místo modlitby a oběti." 

Frederick Courtenay Selous, "Travel and Adventure in South Africa: Being the Narrative of the Last Eleven Years Spent by the Author on the Zambesi and its Tributaries; With an Account of the Colonisation of Mashunaland and the Progress of the Gold Industry in That Country", 1893

Matabele

 Můj trošku rozsáhlejší příspěvek na Facebook o Matabele

Matebele nebo také Ndebele byli ve skutečnosti odštěpenci Zuluů. Název jejich kmene znamená lid dlouhých štítů. Jejich první král Mzilikazi byl zulským válečníkem a od legendárního krále Shaky obdržel slonovinovou sekeru. Když se se Shakou rozhádali o ukořistěný dobytek, Mzilikazi dokonce svedl se Shakou vítěznou bitvu a stal se tak jediným, kdo kdy Shaku porazil. Protože mu zbylo pouze 500 válečníků, musel v roce 1826 před mnohem početnějšími Zuly ustoupit do Transvaalu. Tam Ndebele postupně porazili a asimilovali několik místních kmenů. V roce 1836 dorazili do Transvaalu Búrové. Pod jejich tlakem Mzilikazi překročil řeku Limpopo a táhl nejprve k řece Zambezi, pak se usadil v Gubulawayu (dnes Bulawayo v jihozápadní Zimbabwe). Říše Ndebele/Matabele se několikrát ubránila tlaku Búrů a v roce 1852 s nimi Mzilikazi uzavřel mír. Po jeho smrti se králem Ndebele stal Mzilikaziho syn Lobengula. 

 Peripetie soupeření Ndebele s Britskou Jihoafrickou Společností vedenou imperialistou Cecilem Rhodesem by vydaly na samostatný článek - zmíním jen První matabelskou válku v roce 1893, ve které Lobengula vypálil Gubulawayo a stáhl se se svými válečníky do hor Matopos. V partyzánské válce se Lobengulovým válečníkům podařilo několik dílčích úspěchů, jako vlákat do pasti Shangani Patrol. Nasazení kulometů Maxim však přineslo jihoafrickým silám vítězství.  Sám Lobengula z Matabelska uprchl a podle některých zpráv spokojeně dožil na sever od Zambezi. 

Druhá matabelská válka v roce 1896 byla vzpourou proti bílým osadníkům. Bojovali v ní mnozí proslulí mužové, mezi jinými zakladatel skautingu Robert Baden-Powell a lovec Frederick Courtenay Selous. Válka nakonec skončila po roce a půl, když se Cecil Rhodes vydal neozbrojený do základy Ndebele v horách Matopos a dokázal vyjednat mír. Když pak v roce 1902 Cecil Rhodes zemřel, byl pohřben v Matopos na místě zvaném World's View. Ndebele/Matabele dodnes tvoří jeden ze dvou nejpočetnějších národů Zimbabwe.