Zimbabwe - shrnutí cesty

 Je čas shrnout naši cestu. Organizačně všechno klaplo. Občas jsem musel prudit ostatní se vstáváním na safari, ale s tím jsem počítal. Myslím, že jsem se ukvapil s roční dobou - ráno a večer jsme často v otevřeném autě prochladli. 

Co se týká cesty, kdybych jel někdy znovu do Zimbabwe, tak nikdy v květnu, ale v srpnu/září/říjnu. Nechci v Africe klepat kosu a chce to jet v období vrcholícího sucha.

Velice pozitivně mě překvapila pestrá a krásná krajina. Zejména oblast Maswingo - Savé je prostě pohádkově hezká.

Savé Valley bylo zklamání. Sice super zajímavá divočina a hezká příroda, ale extrémně plachá zvěř. Chci zvířata fotit, ne jen zahlédnout, než zmizí v buši. Asi nejlepší kuchyně a služby v kempu.

Great Zimbabwe uchvátilo a překonalo očekávání. I díky skvělému průvodci a šťastné náhodě, že jsme se tam potkali se studenty  z polytechniky v Masvingu. Samotné ruiny jsou uchvacující a jedinečné.

Matopos - super zážitek s nosorožci a radost z klipspringerů. Super křovácké malby. Jinak na zvěř bída. Farmhouse byl fajn i díky majiteli Barneymu, průvodce Andy byl také super. Parádní vyhlídka nad farmhousem, krmení zvířat příště nebrat - radši si to sám projít pěšky. Celkově krajina překonala očekávání, zejména World's View a Rhodesův hrob. Na zvířata slabší. 

Hwange - smíšené pocity. Jeden den byl bídný, druhý perfektní. Tady by to určitě chtělo dry season. Super sloni a antilopy vrané, škoda že se nepovedly antilopy koňské. Celkové očekávání naplněné, nikoliv překonané (s odstupem jednoho roku bych řekl spíše nenaplněné, co se týká počtu a velikost stád kopytníků).

Viktoriiny vodopády - úžasné, jedinečné. Bohužel město zaplevelené prodavači všeho. Některé zážitky totální - vodopády, loopu point, most. Jiné zklamaly - Sunset Cruise byla nejslabší ze všech výprav po vodě, jaké jsem kdy v Africe podnikl. Kanoe jednoznačně zklamání - na peřeje nejsem zvědavý a pět minut s hrochy na konci to nezachránilo. Čekal jsem víc. Životní zážitek z Walking with Elephants - nikdy jsem nečekal, že si sáhnu na dospělého samce s výškou přes tři metry. Life changing experience.

Sečteno a podtrženo, něco se více nepovedlo tak, jak mohlo, ale jako celek to byla velice úspěšná cesta. Jako všechny do Afriky.Díky, Bože, že jsem to mohl podniknout. A ještě jedna věc, asi nejdůležitější: že jsem to mohl prožít s Lídou. Pro ni to bylo první setkání s Afrikou. Jsem moc rád, že se jí to líbilo. Pro mě to výrazně zvedlo celkový zážitek. O řád.

Z Johannesburgu do Dubaje

 V Johannesburgu jsme nakoupili biltong. Let do DUbaje jsem věnoval sledování bollywoodského trháku Mumbai Saga a třičtvrtě filmu Black Panther. Let byl velice pohodlný, letadlo perfektní, asi nejlepší, jakým jsem doposud letěl. Máme pauzu v Dubaji, dali jsme si kafe, odlétáme někdy po osmé místního času. Venku je 30 stupňů Celsia, v letištní hale příjemná klimatizovaná teplota.

Přelet z Victoria Falls do Johannesburgu

 Ráno jsme si zacvičili, posnídali a začali balit. Skočili jsme do obchodu a koupili zázvorové sušenky, Cesta na letiště proběhla bez problémů, stejně tak odbavení. Letadlo kupodivu odletělo na čas - přiletělo, během chvíle vystoupili cestující, my jsme si nastoupili a bylo. Zajímalo by mě, jestli naše batohy letí stejným letadlem, anebo British Airways, které letí o půl hodiny po nás.

Letadlo je prťavé, sedadla jsou po třech. Asi jsme z letadla viděli Nxai Pan a Makgadikgadi Pans - nevím, co by to mohlo být jiného. Velké, bílé pánve, v jedné byla voda. Bude to dlouhá cesta. Kupodivu mi Gaia ukazuje polohu, podle toho jsme někde u Francistownu.

Třetí večer na Victoria Falls

 Na večeři jsme vyrazili do lokálního pivovaru The Brewers. Pivo měli slušné.

Oslovil nás tam mladý kluk z Česka, filmař, který s kamarádem spisovatelem jede na tuktuku z Johannesburgu do Prahy a točí o tom film. Vykládal, že v Chobe si půjčili člun a měli slona na tři metry. A vykládal, jak si stejným dronem, co mám já, točí Viktoriiny vodopády. Tiše jsem záviděl.

Pak si k nám přisedl jeho černošský kámoš. Začal mlít nesmysly, že Putin udělal dobře, když vletěl na Ukrajiny a že za tím jsou Američani. Nenechal si to vymluvit. Měli jsme ho dost a chtěli jsme, aby odešel od našeho stolu. Neměl se k tomu a chvíli jsme na sebe pokřikovali. Nejvíc se naštvala Lída, vyskočila, vzala mu pivo a odnesla mu ho. Byl jsem na svou ženu pyšný.

Na mostě přes Zambezi

 Došli jsme s Lídou až na most přes Zambezi. Je z něj úžasný pohled na vodopády i na Batoka Gorge. V kotli pod mostem se vařilamlha a vodní tříšť z vodopádů. Dělalo to duhu nad i pod mostem. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

Bylo vidět na útes u vodopádů na zambijské straně, přes který vede most Knife's Edge. Zdálo se, že na zambijském útesu je pěkný deštný prales, protože je blíže vodopádům.

 

 Z mostu skákali bungee, samotný skok jsme propásli, ale slušeli jsme ječení a viděli jsme holku viset nohama vzhůru. Pracovník od agentury se k ní spustil, přetočil ji hlavou vzhůru a pomohl jí nahoru. Holčina měla na sobě sukni, což mě docela pobavilo.

Icecream nám vykládal, že prý před lety lano s nějakou paní ruplo a ona se zřítila do Zambezi. Zlomila si ruku, žebra a páteř, ale přežila to. Myslím, že bungee jumping je jedna z věcí, které si už nikdy nezkusím. 

Myslím, že most u Victoria Falls je geniálním skloubením technologie s přírodou. Něco jako Ještěd. Na zambijské straně byly přistavené rikši, zřejmě k odvozu do Livingstonu.

Viktoriiny vodopády jsou opravdu neskutečná podívaná. Lituji rozbitého dronu, že jsem si je nemohl natočit z ptačí perspektivy. Jsem vděčný, že jsem je mohl vidět bez davů turistů.

Cestou od mostu jsme viděli prasata savanová. Samice snad s osmi odrostlými mláďaty se pásla vedle silnice mezi sochami. Chtěla se přesunout do vedlejší restaurace, ale děžurná je vyhnala. Takhle nablízko jsem prasata ještě nefotil.

Odpolední procházka na Victoria Falls

 Odpoledne jsme se šli projít. Pavel byl nadšený z antikvárního obchodu, kam jsme ho vzali. Koupil si tam dřevěnou lví stopu v mahagonovém dřevě a čínský tác. My jsme nakoupili dárek pro Ášu a  Lída si koupila sukni. Pouliční prodejci byli hodně vlezlí, ale daly se unich sehnat nejlepší ceny - člověk je ignoroval tak dlouho, až dali hodně velkou slevu. Tak Mára ignoroval prodejce  pěkného dřevěného slona - když cena klesla na $15, tak jsem slona koupil, čímž jsem Máru úplně nepotěšil.

Došli jsme do Lookout Point Café, parádní kavárny a restaurace s výhledem na Batoka Gorge a železniční most přes Zambezi. Tam odtud je teprve vidět hloubka kaňonu a prudkost vody. Dělají tam ziplines a swingy, ale nikoho jsme při výkonu neviděli.

Výhled byl prostě úchvatný, s postupujícím dopolednem navíc slunce začalo tvořit duhu ve vodní tříšti pod mostem.

Zambezi na kánoi

 Dnes byl dlouhý den. Ráno jsme jeli na kánoe. 

 

V 8:45 nás vyzvedli průvodci - černí chlapíci jménem Zed a Norman a starý řidič - běloch, který vypadal jako Yanez ze Sandokana. Jeli jsme do NP Upper Zambezi. Buš byl hodně vyšlapaný a zlikvidovaný od slonů. Cestou jsme viděli jen pár impal, supy a hodně perliček. Přišlo mi, že to je buš zdaleka nejvíc prošlapaný, co jsme viděli.

Základní tábor, kterému Zed říkal Office, tvořilo pár stanů. Na maoě se to jmenuje River Wild Canoe Camp a je asi 18 km od Vic Falls vzdušnou čarou. Byli jsme z cesty z babosedu dost vymrzlí, bylo fajm, že jsme dostali banány, muffiny a čaj. 

Lodě byly nafukovací, bohužel ten typ, co nabírá vodu. Protože jsem těžší než Lída, měl jsem celou plavbu nohy ve vodě. Navíc nám dali kajaková pádla, což pro mě nebylo nic moc pohodlného, jsem zvyklý na kánoe pádla.

Zambezi je plná vody, takže teče jako vzteklá. Byly to v podstatě kontinuální peřejky, některé slušně rychlé a zvlněné, takže nás to pěkně ohodilo. Naši průvodci vyhledávali divočejší vodu, vyhýbali se ostrůvkům a mělčím místům, kde by mohli být hroši. To mělo za následek, že jsme museli křižovat  cikcak kiloetr širokým korytem a někde dost bojovat s proudem. Průvodci mě místy štvali, protože nás nutili jezdit za sebou v řadě a ten, co měl jet poslední (Norman) nám klidně ujel a pak na nás pokřikoval. I běhajín vocení nemohlo být ani řečim naštěstí jsem měl Gopro kameru na čele, takže aspoň něco jsem natočil. (Pozn. O veškerý materiál z blavby jsem bohužel přišel při havárii SSD disku o rok později).

Na jednom místě jsme se vyhýbali osamělému hrochovi, který se občas vynořil asi 15 m od břehu. Průvodci radši přetáhli lodě podél břehu a nás poslali po souši.

Cestou jsme viděli nějaké ptáky - kormorána s červenýma očima (Kormorán dlouhoocasý, viděl jsem je zblízka v Jinje u Počátku Nilu), husice nílské, ledňáčka jižního "Pied kingfisher" a na břehu hodně čejek laločnatých. Fotit nešlo nic.

Nejhorší byl poslední úsek, kdy jsme zajeli až k zambijské straně. Už jsme viděli na břehu Yanezovo auto, ale průvodce pokračovali po zambijské straně hrozně nízko po proudu a pak v ostrém úhlu zatočili přes řeku. Nevím, jestli se chtěli vyhnout lodges na zimbabweské straně, ale každopádně nás začal strhávat proud přímo na stádo hrochů kus pod autem. 

Docela jsme si s Lídou mákli, než jsme přeprali proud a přistáli. Odměnou nám byli hroši, kteří byli snad 12 m od břehu a dali se pěkně fotit. Dokonce se přibližovali, takže jsme radši vyklidili pole a dali si oběd - hamburgery a chipsy.

Byli jsme pěkně zmáčení. Koupací boty se osvědčily, ale proti slunci jsem měl dlouhé kalhoty a košili - kalhoty byly úplně promočené. Ještě že jsem měl Michalův nepromokavý pytel, který uchoval kameru, foťák a mobil v suchu.

Den 14. - Canoe na Zambezi - GPS track

 

Večer na Viktorkách

 Večer jsme zašli na večeři do Three Monkeys. Slušně se to tam rozjelo. Měl jsem krátkou přednášku o Davidu Livingstoneovi. Pak jsme si vyprávěli nekorektní vtipy. Mára se fotil se servírkami, jak je jeho zvykem. Měl jsem nachos s kuřecím masem, sýrem, jogurtem a feferonkami. Lída měla sladký masový koláč. Voněl po perníku, mě moc nechutnal, ale nestěžovala si. Zítra nás čeká poslední denv Zimbabwe. Utíká to až moc rychle.

Podvečerní plavba po Zambezi

 Odpoledne jsme vypluli na plavbu po Zambezi - Sunset Cruise. Bylo to All Inclusive, i s pitím. Pluli jsme napřed k vodopádům, z dálky vyla vidět duha ve vodní tříšti. Byli jsme tak 3 km nad vodopády, pak proti proudu kanálem mezi ostrovy a když zapadlo slunce, po proudu do přístavu.

Viděli jsme hrochy a krokodýly, ale vzdálenost nic moc. Oproti Murchison Falls a Kazinga Channel to bylo o ničem. Ptáků minimum, jen obligátní husice nilské a ledňáček jižní - pied kingfisher, fotit se moc nedalo.

Nejvíc mě naštvalo, když se na břehu objevilo stádo buvolů a prosil jsem jednoho člena posádky, aby k nim zajel, ale odmítl, že se už musíme vrátit. Přitom stačilo popojet 100 m.

Celkově za mě zklamání. Západ slunce byl fajn, ale z pohledu zvířat to byl nejhorší výlet po vodě v Africe, co jsem zatím zažil. Snad to bude zítra na canoe lepší.

 

 

Nakupování na Viktorkách

 Po návratu z vodopádů jsme si dali sušit boty a hupli do bazénu. Byl to první bazén v Zimbabwe s přijatelnou teplotou.

Po obědě jsme vyrazili nakupovat. Vedle naší lodge je hala = trh plný obchodníků. Sesypali se na nás a tlačili nám své zboží. Koupil jsem dřevěnou figurku kudu, nějaké ubrusy jako dárek, misky a nůž vykládaný vyřezávaným subem prasete savanového. Byl za dobrou cenu, ale až pak jsem si všiml, že je prasklý. Co už. Všechny nákupy byly usmlouvané, jeden ubrus za $180 na $35.

Ve vedlejším bloku je zajímavý trh s kvalitními obchody. Před obchodem byl chlapík s neuvěřitelným vozítkem vyrobeným z drátů a kdovíčeho dalšího, nechával se fotit za pár drobných.

Lída si tam koupila baobabový prášek na limonádu a pro Lucku žebradlo. Byl tam také obchod, kde šijí skvělé šaty ve střihu začátku 20.století. Úplnéí Vzpomínky na Afriku. Lída si je zkusila, bohužel jí byly v pase velké.

Jeden obchod byl zařízený jako koloniální mistnost se starým nábytkem, zbraněmi a knihami. Vykoupil bych to, mít na to peníze. Tohle mi přesně vyhovuje a sedí. Ještě musíme koupit něco pro Ášu, ideálně tričko.

Viktoriiny vodopády

 Ráno při cvičení jsem si na terase zapíchl třísku do prostředníku na pravé noze. Při vyndavání třísky jsem si prst rozerval do krve. Co může být lepšího, když se chystáte na Zambezi.

Šli jsme se podévat na Viktoriiny vodopády. Průvodce se jmenoval Lucky a dal nám výklad o vodopádech. Šli jsme zleva od sochy Davida Livingstona u Devil's Cataract. Z té strany byl super výhled na řeku i dolů do kaňonu. Ten pohled mi vehnal slzy do očí. Člověk může vidět milión fotek a filmů a stejně ho to ohromí, když vodopády uvidí na vlastné oči. Byla tam vidět i duha.

Zpočátku jsme šli deštným lesem. Měli jsme modré pláštěnky, ale napřed jsme je ani nepotřebovali, protože vítr foukal na druhou stranu.

Od Cataract Islandu byla mlha a vodní tříšť na všech viewpointech. Main Falls a Devil's Pool byly tak zahalené, že ani nebyly pořádně vidět.

 

Naštěstí jsem měl všechny věci dobře zajištěné, kameru jsem měl v nepromokavém pytli od Michala a foťák pod pláštěnkou. 

 

Deštný prales není nic moc, bylo tam pár zajímavých stromů uškrcených fíkusem-škrtičem, jinak stromy nebyly zas tak moc vysoké. Podle informačních cedulí tu žije turako livingstonův, ale průvodce Lucky říkal, že to není pravda, že to je jiný druh.

Od Livingstonova ostrova končí deštný prales a je tam tráva. Rád bych věděl proč.

Největší překvapní byl Danger Point n konci cesty naproti Rainbow Falls. Tam prší regulérně pořád - chvíli drobně, chvíli brutálně. Nateklo mi do bot tak, že čvachtaly - všechno horem. Kameny byly porostlé zelenou řasou a klouzaly jako prase. Schoval jsem foťák s kamerou a točil jsem s gopro. Budou to zajímavé záběry. Kdybych to tušil, vzal bych si sandály.

Došli jsme až k železničnímu mostu z roku 1905. Náklaďáky na něj smí najíždět jen po jednom. Zítra si tam zajdeme znovu, až se vrátíme z vody.

Vodopády mě nadchly. Je škoda, že tu celý den otravují vrtulníky, které vozí turisty na vyhlídku z ptačí perspektivy.