středa 26. října 2011

Zpátky v Ngorongoro: návštěva u Masajů

Na stanovišti Naabi Hill jsme poobědvali z lunchboxu. Tady končila Serengeti. cestou ke svahům vrchoviny Ngorongoro ustoupila zelená tráva, pak se vytratila i ta uschlá a nastoupila prašná, vyprahlá step. Docela bezútěšná krajina, kde kupodivu přežívají Masajové.
Navštívili jsme masajskou vesnici, jejíž název jsem si nezapamatoval, na svazích vysočiny Ngorongoro. (Teď jsem dohledal v mapě, že vesnice se jmenovala Elerai). Hned po vystoupení z auta nás odchytil Masaj a zkasíroval od nás čtyřicet dolarů. Pak nastoupili zpěváci - mužští a ženští, v tradičních masajských krojích, a zazpívali a zatančiil tanec na uvítanou.
Pak jsme vstoupili do jejich bomy - vesnice ohrazené trnitouo hradou. Po obvodu ohrady stojí tradiční chýše z proutí a kravského trusu. Jsou vysoké asi jeden a půl metru. Nechápu, jak mohou přežít období dešťů. Uvnitř chýše je lůžko pro děti a lůžko pro rodiče, vše z proutí vystlaného kravskými kůžemi. na zemi maličké ohniště. Kupodivu to uvnitř nesmrdělo, ale vonělo po kouři.

Masajové nám zatančili "jump dance" - tanec s výskoky snožmo do výšky. Honzu to naštvalo, protože už byl u Masajů v Keni a tohle mu přišlo ošizené - skákali krátkou dobu a prý nízko. No nevím, mě se to docela líbilo.

Pak si nás Masajové rozebrali, odvedli nás jednotlivě do chýší a pak na trh jejich výrobků, které měli rozvěšené na trnité kozí ohradě uprostřed bomy. Koupil jsem za celkem nehorázné prachy tři korálkové náramky pro dcery a korálky obšité žezlo.
Po zkušenostech, které jsem nabyl o tři dny později při nákupech ve Mto Wa Mbu, vidím, že jsem sehrál klasického bílého kořena. Být zkušenější, určitě bych osmlouval mnohem lepší cenu. Masajové se asi museli dobře bavit, jaký je ten běloch hlupák. Za to žezlo ale jsem rád.
Pak nás Masajové ještě odtáhli do školy, kde nám třída malých dětí ukázala, jak umí počítat a odříkat abecedu. A řekli si o příspěvek na školu.
masajové jsou především pastevci. Dickson nám vyprávěl, že Masajové věří, že všechen dobytek na světě patří Masajům a mají právo si ho vzít. Z toho pak vznikají konflikty mezi Masaji a ostatními kmeny.
Masajové nám vyprávěli, že se živí chovem skotu, koz a ovcí. jedí jejich maso a pijí mléko smíchané s krví, kterou odebírají z krčních žil. V tomto ročním období byly v okolí vesnice jen ovce a kozy. Přes den se pasou kolem vesnice a na noc je zavírají do trnité ohrady uprostřed vesnice. Skot je na pastvě i přes noc.
Masajové nám ukázali velké barely na vodu. Vodu si prý kupují. Tahle vesnice je hned na trase Ngorongoro-Serengeti, takže tam mají turistů dostatek. S námi byly na prohlídce vesnice nějaké dvě turistky. Věřím, že peněz mají dost.
Tak nevím. Mám z toho celkově smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že jsem to mohl vidět. jako osobní zkušenost to bylo k nezaplacení.
Na druhou stranu ale z toho čišelo, že to je jen pro turisty. Rozhodně to nevypadalo, že by nás tam Masajové nějak vítali nebo že by je to nějak bavilo. Tvářili se spíš otráveně a celkem bezostyšně z nás tahali peníze, jak jen mohli. Ten tyjátr s dětmi si jistě mohli odpustit.
Podtrženo a sečteno, nelituji té zkušenosti. Jsem rád, že jsem to viděl, i přes tu pachuť.

Žádné komentáře:

Okomentovat